SPECIÁL: Mýtus o teritoriálních právech Canadiens a jejich výhoda
Není vhodnější čas podívat se na folklór, který je mezi fanoušky Bruins (a Leafs), než v čase, kdy doznívá 2016 Winter Classic, kde se utkali dva úhlavní rivalové původní Original Six (zakládající členové NHL, pozn. překladatelky). Některým fanouškům to očividně pomáhá více pochopit každý ze získaných 24 Stanleyho pohárů týmem Canadiens. Máme potěšení, že autor a hokejový historik Liam Maguire souhlasil sdílet s námi článek ohledně právě výše uvedeného, který napsal před několika lety. Určitě sdílejte s přáteli, kteří milují Bruins.
Maurice Richard (nalevo) a Jean Béliveau z týmu Montreal Canadiens – hráči se usmívají v šatně so Stanleyho pohárem po porážce Boston Bruins 5-3 v Boston Garden, 20. dubna 1958 (AP Photo)
Autor článku Liam Maguire, Speciál pro All Habs Hockey Magazine (přeloženo do češtiny: Iveta Fojtíková)
OTTAWA, ON. – Otázka kolem Habs a jejich tzv. francouzsko-kanadské „výhody“ je pravidelně přepíraná. Taky je krátký popis jádra věci, který jsem napsal v roce 2007.
V raném období NHL, vlastně v prvních dekádách existence ligy, se zkoušelo mnohé i s cílem posílit frančízu, když byla v problémech. Půjčování hráčů bylo poměrně populární. Finanční injekce nebo zprostředkovávaní hráčských přesunů také atd. V podstatě to znamenalo, že pokud měl tým potíže, tak se mu liga snažila pomoct.
V roce 1936 se tým Montreal Canadiens málem „položil“. Ekonomická krize si již vyžádala pád několika frančíz, včetně Ottawa Senators. Mozkový trust ligy NHL se rozhodl, že se pokusí pomoct návštěvnosti Montrealu, a tým vlastně pomoct i finančně. Tak se tedy rozhodlo, že Montreal Canadiens si bude moct vybrat dva jakékoliv hráče z province Quebec ve speciálním draftu. Bylo tu však jedno omezení. Žádný z těchto hráčů nesměl mít ale podepsanou smlouvu z minulosti, co v té době znamenalo, žádný A, B nebo C formulář (A-zkouška, B-bonus za výměnu hráče, C-profesionální práva na hráče). Písmena znamenali různou úroveň závazku k týmu, takže hráči, kteří již měli podepsáno v nějaké „formě závazku“, nebyli oprávněni se účastnit tohoto speciálního draftu.
Uvádím tento hokejový fakt proto, aby si fanoušci udělali obrázek ohledem „zablokování“ hráčů v minulosti. V některých případech, šlo o docela extrémní scénář vzhledem na věk hráče: např. Bobby Orr podepsal C-formulář tři týdny před svými 14. narozeninami s týmem Boston Bruins. Byl tak mladý, že byli potřebné podpisy i jeho rodičů. Když měl 14, začal hrát s juniorský Bostnem sponzorovaný tým, Oshawa Generals. Tak se stal Orr hráčem Boston Bruins.
Můžete se ptát, co bylo rozhodujícím faktorem, že Orr podepsal s Bostnem? Ve skutečnosti se nebohý Wren Blair snažil zlomit Orrovu rodinu po celé dvě hokejové sezóny, a když se Orr blížil ke svým 14. Narozeninám, pan Blair viděl, že ostatní týmy čichají kolem, tak se rozhodl udělat nabídku Bobbyho otci, která se nedala prostě odmítnout. Ano, byla v tom i hotovost, ale klíčovým faktorem ve vyjednávání byla zde pomoc s opravou střechy na domě a koupě auta rodině Orrových, které nesmělo byt starší než 1957, takže ne více než 5let staré auto. To byla tehdy cena za podepsání smlouvy s Bobbym Orrem v březnu 1962. A podpisem se zavázal být hráčem Boston Bruins po dobu, jakou tým chtěl.
Pojďme zpátky k francouzsko-kanadské pomoci nabídnuté týmu Habs. V období 1936-1943 Montreal měl svých „chráněných“ hráčů v počtu 14, které získal ve speciálním draftu. Bohužel, ani jeden z nich nehrál v zápasech NHL ani minutu. Důvodem bylo, že kdokoliv v té době si uměl zavázat brusle a paralelně žvýkat žvýkačku, měl již dávno podepsaný kontrakt s nějakým týmem NHL, včetně Canadiens. Tým s aplikací pouze výše uvedeného pravidla nemohl přežít. Byla tady naděje, že to zažehne jiskru, když se zaváže pod kontrakt franc.-kanadský mladík, dokonce stačilo, že bude umět hrát alespoň trochu.
Hlavní myšlenka spočívala v tom, že to pomůže návštěvnosti a tedy pomůže Montrealu. Ve skutečnosti tomu tak nikdy nebylo.
Co ve skutečnosti Montrealu pomohlo v té době – dva chytré tahy. První tah, výměna s Montreal Maroons, která zabezpečila pro tým Toea Blakea a druhý tah: podepsání kontraktu s Elmerem Lachem – C-formulář (byl mimochodem ze Saskatchewanu). Montreal s ním podepsal poté, co ho nechtěli Rangers. Lach navštívil jejich kamp hned na začátku.
Byli tady další týmové kroky, které nebyly vždy úplně nejšťastnější. Klíčovou zde byla téměř křehká výměna v rámci NHL, kterou realizoval Montrealský generální manažer Tommy Gorman – získání explozivního střelce gólů Maurice Richarda. Richard utrpěl zranění za zraněním ve svých prvních třech profesionálních sezónách. Gorman se ho snažil zbavit, ale nikdo ho nechtěl. Není ale vůbec zapotřebí říct, co následovalo pak. Richard se plně projevil v sezóně 1943-44 a vliv, který měl na hru v následujících 17 letech, byl skutečně úžasný a je skvěle zdokumentován. Postačuje říct, že toto byli hlavní důvody úspěchů týmu Habs v rozpětí dvou dekád. Žádné „prapodivné“ pravidlo, které aj když bylo myšleno dobře – vlastně vůbec Montrealu nepomohlo v setrvání v NHL. Ve skutečnosti, tým byl na tom hůř v 1940 než v 1936.
Posledními dvěma kousky skládanky velikosti úspěchu Habs v moderní době, jak ji známe, se udála v roce 1946 a 1947. Poté co se franc.-kanadské pravidlo odvolalo a Montreal získal dvakrát Stanleyho pohár v období třech let, bylo potřebné i něco jiného k tomu, aby frančíza mohla růst do extrémní velikosti v docela krátké periodě několika let. Díky Toronto Maple Leafs. Vlastník Toronta Conn Smythe vyhodil Franka Selkeho Jr. a Montreal ho okamžitě najal.
Selke měl skvělý přehled a vizi ohledem týmů v minor ligách, které byli plné hráčů, které Montreal mohl dostat pod C-formulář. Tyto minor ligové týmy a jejich hráči hrajících v nich se brzo začali nazývat jako „farmové týmy, farmy pro NHL“. Toto byl začátek farmového systému, který známe dodnes. Trvalo přibližně 2-3 roky i dalším NHL týmům, než se této myšlenky taky „chytli“ a také tak udělali. A všichni z toho profitovali, ale Montreal nejvíc. Protože začal dřív, měl neskutečný náskok a v některých případech dokonce nakoupil práva na celou ligu, aby získala konkrétního hráče. Stalo se tak i v případě Jeana Beliveaua a Bobbyho Rousseaua.
V případě Beliveaua na tom moc nezáleželo. Sdělil Habs, že se můžou „trhnout“. Byl šťastný v Quebecu a byli tady pouze dva hráči v celé lize NHL, kteří brali vyšší plat než Jean v QSHL. Těmito hráči byli Rocket Richard a Geordie Howe. Beliveau podepsal B-formulář s Montrealem v roce 1946. Rozdíl mezi B formulářem a C formulářem spočíval v tom, že „béčkový“ umožňoval hráči hrát amatérsky kdekoliv, pro kohokoliv, prostě to znamenalo, že jste mohl hrát kdekoliv, pokud jste nebyl v profesionální lize.
Po svém juniorském působení v Quebecu, Jean Beliveau podepsal kontrakt Quebec Aces v Quebecké Seniorské Hokejové Lize (QSHL). I když se jednalo o „placenou ligu, stále se na ní nahlíželo jako na „neprofesionální ligu“. Poté co Montreal udělal ten odvážný krok a koupil celou ligu, tímto krokem ji udělal profesionální. Tak se anuloval kontrakt Jeana a jeho jedinou možností bylo nastoupit do Montrealu ve věku 22 let.
(CP Photo)
Posledním do naší skládanky je: „upsání se“ Beliveaua. Montrealský generální manažer Frank Selke vyslovil komentář desetiletí, když v roce 1953 řekl: „Otevřel jsem trezor a řekl Jeanovi, ať si vezme, co chce“. Skvělé prohlášení. Believau podepsal pětiletý kontrakt na $ 110,000 s pětimístným bonusem při podpisu a to byli peníze, o kterých se v té době v hokeji nemluvilo.
Krokem z roku 1947 bylo najmutí Sama Pollocka. Pollock se dostal pod křídla Selkeho a nakonec v roce 1964 dokonce Selkeho vystřídal na pozici generálního manažera týmu Canadiens. V předcházejícím roce 1963 si NHL uvědomila, že je zde nadbytek hráčů, co bylo období po 2. světové válce, kteří právě dosahovali vhodného věku pro hru v NHL a i navzdory systému A, B, C formulářům, zde bylo kopec hráčů, kteří pořád nebyli „prozkoušeni“ ligou. Po prvé byl realizován draft. V té době ještě nikdo netušil, jak vitálním a důležitým krokem se draft pro ligu stane.
V té době 6 NHL týmů dráftovávalo střídavě jakéhokoliv hráče, který neměl podepsanou smlouvu se žádným z týmů. Ken Dryden byl draftován Boston Bruins. Boston vyměnil Drydena do Montrealu. V roce 1963, se znova vrátilo franc.-kanadské pravidlo do praxe pro Montreal. Nebylo vůbec potřebné, to žádná. Ale Selkemu a Pollockovi se tento „sweet deal“ povedl a vrátili se k němu zpátky, i když se aplikovala jiná pravidla. Hráč nesměl podepsat C-formulář se žádným jiným týmem.
V období 1963-1967 nevybrali nikoho s využitím dané možnosti. Až v roce 1968. Brankáře jménem Michel Plasse. V roce 1969 se rozhodlo, že je to poslední rok co draft běží tímto způsobem a přestane se sponzoring juniorských a A-týmů. Všichni hráči měli mít 20 let a více a tím by se stali způsobilí pro Univerzální Amatérský Draft. Montreal Canadiens dostali poslední možnost využít franc.-kanadské pravidlo a využili to, jak se dalo, když vybrali Rejeana Houlea a Marca Tardifa. To byl konec francouzského pravidla, jak ho známe.
Mezičasem Sam Pollock nebo Obchodník Sam, jak byl přezdíván, pracoval jako kouzelník rok za rokem, když si vybíral hráče v rámci draftu ve farmách pod Montrealem, které byli „založené“ expertně před časem Selkem a následně pak vedené Pollockem. Hráči jako Guy Lafleur, Steve Shutt, Mario Tremblay a mnozí jiní, byli vybráni přes draft právě Pollockem.
Vyzývám lidi, aby mi řekli, který hráč Montrealu hrál v NHL a podepsal kontrakt s využitím franc.-kanadského pravidla před samotným Michelem Plassem v roce 1968. Řekněte mi jméno alespoň jednoho hráče ze Síně slávy, který podepsal kontrakt s aplikováním franc.-kanadského pravidla a který pomohl Montrealu vyhrát Stanleyho pohár. Jediné co tady je, je městská legenda, nic více. Tuto informaci si předávají rozmrzelí anti Habs fanoušci, kteří se snaží chytit čehokoliv, jakékoliv myšlenky, které by potvrdili, že Montreal měl neférovou výhodu.
Marcel Pronovost je uveden v Síni Slávy jako obránce, který se narodil v Quebecu, stal se profesionálem v Detroitu v období let 1950-1959. Dělal jsem rozhovor s panem Pronovostem během draftu na Floridě před několika lety. Řekl mi, že když se mu ozval Detroit, udělali mu zajímavou nabídku, jeho tátovi se to líbilo, jemu samotnému také. Tak to s Detroitem prostě podepsal. O týden později zaklepal na dveře Montreal a snažil se ho odlákat z Detroitu. Ale již měl podepsáno, takže to nešlo. To samé v případě Bernieho Parenta, který podepsal kontrakt s Bostnem; Dave Keon s Torontem, Camille Henry s Rangers společně s Jeanem Ratellem a Rodem Gilbertem.
Myslím, že je idiotské a neznalé si myslet, že Montreal nějakou výhodu měl. A vůbec, upřímně si myslím, že sedí to těm lidem, kteří se rádi vyjadřují ke všemu, bez toho, že tomu vůbec za mák rozumí.
Přivítám jakékoli vaše komentáře,
Liam Maguire
Liammaguirech24@gmail.com
